Krušnohorský dog-trekking
Z deníčku zoufalé turistky
Autor: Katka Tomanová
Tak vám povídám rovnou, že nejsem žádný sportovec. Jsem spíš typ "knihomol", i když dosud
nenosím brýle. Ale úplný povaleč zase taky nejsem, aby bylo jasno hned od začátku.V létě si
projíždím mou rodnou kolínskou rovinku na bicyklu, každý rok vyrazím na týden do Krkonoš vyšlápnout
Sněžku, sem tam se proběhnu na vlak... V zimě však příkladně zahálím u televize, u počítače,
i v práci zahálím a ztuhlé svaly na jaře postupně zlehka rozhýbávám. Tu však Věrka ještě v zimě
přišla se spásným nápadem, jak si po dlouhé zimě protáhnout kostru - zúčastníme se Krušnohorského
dogtrekkingu! Nadšeně jsme se vrhly do příprav neboť jsme netušily, co nás čeká. Prý stačí
ujít 100 km do 52 hodin - když se to teoreticky propočítá, musí to ujít i netrénovaní borci,
jako jsme my. Jak se den D blížil, trochu se mi to v hlavě rozleželo, ale trénovat se mi teda
fakt nechtělo. Tedy...asi týden před akcí jsem se šla trochu proběhnout do parčíku, ale po pár
metrech sípění jsem se raději vycházkově vrátila k televizi. "ANO,to bude pěkný výlet", pravím
rozpačitě Věrce.
Zpočátku se mi ten výlet moc líbil. Daly jsme sbohem kolínské rovině. Já, Věrka a naše společnice
Meggie a vypůjčená Brita (náš odjezd atmosférou připomínal vyplutí válečné flotily). Po pár
hodinách jízdy se před námi vynořily divně vysoké kopce. "Snad už to nejsou Krušné hory? Takový kopce?
Nejsou to Alpy? Koukni se radši do mapy..." a podobné věty zněly autem. Jen Meggie s Britou
nadšeně vyhlížely obzor. V kempu to vypadalo přívětivě - jako na táboře před noční bojovkou.
Auta, stany, spacáky, psi, povalující se lidi, táborák, chatičky. Já si toho moc nevšímala - balila
jsem s hrůzou v očích povinnou výbavu do baťohu, který geometrickou řadou přibíral na rozměrech i na váze.
Když pominu, že mi málem omrzly nohy a oka jsem nezamhouřila, proběhla noc bez potíží, a ráno jsme
vstávaly v bojovné náladě. S myšlenkami jako třeba: "extrémními sporty ku zdraví" jsme se připravily na start.
Nahodila jsem zhruba tak 12-ti kilový batoh na záda, podlomila se mi kolena, Brita vyrazila
kupředu, adrenalin vystoupal na kritickou mez. Jsme na trase!!! Prvních 200 metrů super.
Čekám na Věrku s Megčou a svačím tatranku (to bylo taky poslední jídlo co jsem pozřela).
Společně směle vyrážíme. Po pár metrech už cítím váhu batohu a zároveň nás předbíhá velká
skupina lidí (hlavou mi běží otázka: taky mají tak těžký batoh???). Po pár kilometrech ostrého
tempa (aspoň podle nás) zjišťujeme, že za námi už není nikdo. Ne, přece jen se někdo objevuje - Láďa se svým kníračem,
který jde poslední záměrně a sbírá "mrtvoly". Láďa nás bere do vleku a slibuje, že nás vytáhne nahoru na Hřeben.
Tempo se značně zvyšuje. Začínám cítit všechny svaly, dokonce i hladké. (otázka: kdo mi dal do báglu tu hromadu
těžkých zbytečností???). Konečně Hřeben! A doháníme prvního opozdilce...zjišťujeme že to
není opozdilec, ale účastník s vymknutým kolenem.
Bystře se chápeme příležitosti zmizet Láďovi v lese, protože jeho vražedné tempo bychom už
dlouho nepřežily. Domlouváme se, že dojdeme na 1. kontrolní bod a v místě, kde se trasa stáčí
k táboru vzdáme. Věrka vesele fotí větrný mlýn, krávy (strašně smrdí, ale tváří se úžasně fotogenicky).
Po 25.km se nám jde už o dost hůře - mě dochází celkové síly (otázka: opravdu jsem se nepřecenila???)
a Věrka má otlačená chodidla, protože si vzala moc měkké boty. Na Horu Svaté Kateřiny, kde
je 1. kontrolní bod na 30.km, se hrabu z posledních sil. Věrka trpí na asfaltové silnici, na
nohou už má krvavé puchýře. Záda pryč, nohy pryč, nastupuje zoufalství. Cesta vede stále do
kopce. Megča si na každé zastávce nenuceně ustele, stočí se do klubíčka a komicky upadne do
spánku, Brita je stále čilejší. Sedíme vysoko v horách u německých hranic, dobrých 15 kiláků
od tábora, je pozdní odpoledne.
Rozhodujeme se, že dojdeme na jeden zátah rovnou do tábora.
Šlapeme, já polykám andělíčky, přestávám myslet a komunikovat. Hlavou mi běží jediné - střídat
levou a pravou nohu. Věrka se mě snaží povzbuzovat, ale já nevnímám nic kromě cesty co leží
přede mnou. Asi 8 km před táborem na nás čeká Michal se psem Samem a nechává nám hůlky. Věrka
bere oba psy, protože já už nemám sílu něco držet. Stmívá se, těžce pochodujeme. Věrka s
rozsvícenou čelovkou hledá cestu nočním lesem, já ve stavu katalepsie ťapkám jako zombie,
poslušně a potichu. Věrka mě po očku sleduje, jestli se ještě udržím s pomocí hůlek na nohou.
Baťoh se stává mojím křížem (otázka: mám zhebnout rovnou tady v lese nebo až někde na silnici,
odkud mě můžou rovnou odvézt???). Náhle ožíváme jak Jeníček s Mařenkou, když uviděli světýlko -
bezmála půlnočním lesem prosvítají pouliční lampy ze vsi, vzdálené jen 3 km od tábora.
Postupně se probouzím z kómatu a začínám komunikovat. Věrka má na nohou polštáře jako slon,
až na to že se cítí jako slon tančící na žiletkách. Čím blíž táboru, tím rychleji jdu, skoro
běžím, hůlky kolem mě jen lítají. (otázka: kde se ve mně berou ty záhadné síly???). Co to
je? Snad ne štěkot psů z tábora? Ano! Tábor! Stan! Spacák! Jsem tuhá během několika vteřin.
Věrka si do dvou do rána preparuje puchýře a povídá si při tom s mojí mrtvolou ve spacáku.
Ráno se nemůžu skoro hnout. Dojít na záchod je utrpení. Po táboře polehávají opuchýřovaní,
ušlapaní muži i ženy. Když se někdo s bolestivou grimasou vydá k záchodům, vzbudí tím
velkou vlnu zájmu, všichni se nadzvedávají z karimatek a sledují eskapádu poskoků, groteskních
pohybů, úšklebků a nadávek. Věrka vyhrožuje, že na zpáteční cestě autem budu pedály mačkat
rukama. Navzájem si prohlížíme puchýře (fuj, asi mi sleze nehet). Belháme kolem stanu a balíme.
Máme radost - dostaly jsme krásné Účastnické listy, trička, přežily jsme (hlavně já) a ušly
jsme 45 km s báglem větším než my, což je fakt výkon. Přemýšlíme, že natrénujem (hlavně já)
a vyrazíme znovu. I když možná by to chtělo spíš někde po rovince. Znáte to, my lidé z rovin jsme
v horách dost nesví...............